O studiu

Několik slov o podstatě, radostech i úskalích

základního uměleckého vzdělávání

Škola versus kroužek

Velmi mě těší zájem veřejnosti o umělecké vzdělávání, jak v místě sídla školy, tak v dalších pěti vzdálených místech vzdělávání. Každý rok přijímáme do školy desítky nových žáků, každý rok jich také desítky ztrácíme. U mnoha z nich tak nemůžeme zajistit systematické a dlouhodobější vzdělávání v konkrétním oboru, které je samotnou podstatou uměleckého vzdělávání. Určité procento žactva totiž tvoří děti, které potřebují vyplnit svůj momentálně volný čas a hledají tak nějaké to „vyžití“ u nás. Tyto děti zpravidla při nejbližší příležitosti zjistí, že se jim to a to nelíbí, že je potřeba se pravidelně připravovat do výuky, aby umělecky rostly. Najdou si zpravidla nějaký náhradní program a do školy přestanou chodit. Velmi častým důvodem ukončení docházky do naší školy, je obvyklá věta: „Ono ho (jí) to už nebaví. On (ona) už teď bude dělat zas něco jiného.“ U všech bezpochyby nemůžeme zajistit, aby u vzdělávání v naší škole vydržely déle, na druhou stranu neustálé těkání od zájmu k zájmu mnoho užitku také nepřinese. Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že si rodiče těchto dětí bohužel neuvědomují velký rozdíl mezi zájmovým kroužkem a základní uměleckou školou. Pro chvilkové uspokojení takovýchto dětských „chutí“ totiž skutečně existují kroužky, které každoročně s úspěchem nabízí základní škola, či fungují při ruzných neziskových organizacích. Ty jsou tou nejlepší příležitostí pro nezávazné krácení volných chvil. Základní umělecké školy však takovýmito kroužky nikdy nebyly, nejsou a pevně věřím, že ani nikdy nebudou. 

Široký záběr

Naše ZUŠJJR je největší školou svého druhu v okrese Příbram. Aby umožnila umělecké vzdělávání i dětem z menších obcí, zřídila postupně pět vzdálených míst vzdělávání – v Milíně, v Bohutíně, ve Hvožďanech, v Obecnici a v Jincích. Území, na kterém poskytuje vzdělávání, se tak nebývale rozšířilo. Podstatně se tím zvýšily i nároky na samotné učitele, kteří za svými žáky dojíždějí a vyučují v základních školách výše jmenovaných obcí. Jejich režimu se musí přizpůsobovat, což není vždy snadné. Dobrá spolupráce s vedením obcí i samotných základních škol však dává naději v udržení této výuky i v budoucnu a v její další rozvoj. Není povinností ZUŠ vzdálená místa vzdělávání zřizovat, není povinností jejích učitelů provádět i jakési nadstandardní služby – jako je vodění malých dětí do budovy ZUŠ, výuka v MŠ atd. To všechno dělají z lásky ke své práci. Ne vždy jsou za to oceněni, ne vždy je jejich práce navíc správně pochopena. Škola se musí snažit, aby měla dostatek žáků všemi možnými prostředky, zároveň však nesmí klesnout na úroveň instituce posluhující zájmům jednotlivců a plnící funkci „paní na hlídání“.

Vždyť on (ona) sem chodí dobrovolně

Studium v ZUŠ a docházka do ní není povinná. Základní umělecké vzdělávání je českých specifikem a jako takové má již dlouhou historii. ZUŠ však již dávnou nejsou jen pouhými lidovými školami umění. V současnosti již mají nezastupitelné místo ve školském systému a jsou nezbytnou složkou v terciálním systému. Přestože neposkytují žádný stupeň vzdělání (jako např. ZŠ poskytují základní vzdělání, povinné pro všechny, SŠ střední vzdělání atd.), nabízejí žákům umělecké vzdělání ve čtyřech oborech a studium v nich je jakýmsi předpokladem pro studium na středních a vysokých školách uměleckého zaměření. Všichni žáci ZUŠ jistě nebudou vynikajícími umělci v daném oboru, všichni se umění nebudou věnovat jako své profesi, ale studium v ZUŠ může jejich život obohatit a rozhodně pomáhá těm skutečně nadaným rozvíjet své umělecké vlohy. Žáci ZUŠ smysluplně naplňují svůj volný čas, jsou vedeni k odpovědnosti za svůj výkon či výtvor, k systematické přípravě, učí se sebeovládání, vnímání trvalých hodnot, jejich krásy a bohatství. To všechno nejsou jen laciné fráze, ale skutečnost, kterou my v ZUŠ denně poznáváme. Potýkáme se však s mnohými problémy, které naši práci ztěžují a znepříjemňují. Nejvíce nás mrzí zkreslený a mělký náhled části veřejnosti na samou podstatu vzdělávání v ZUŠ. Tolik potřebný kredit školy tvoří nejen prostředí, přístup vyučujících a vedení školy, ale také výsledky žáků, jejich vztah k ní a k hodnotám, které se snaží vytvářet.

Pravidla  vzdělávání a výchovy

Zakořeněný a stále předávaný pohled mnohých rodičů na ZUŠ jako na lepší zájmový kroužek bolestně ovlivňuje samotnou výuku v ZUŠ. Dnes si více než kdy jindy stěžujeme, jak je ta mládež hrozná, jak nemá žádné vychování. Ale dnešní mládež jsou naše děti a na jejich výchově mají rodina a škola rozhodující podíl. Učitel však může vychovávat jen tehdy, když se může spolehnout na podporu rodiny. Těžko může žáka vést k hodnotám, které jeho rodina zrovna nevyznává (např. tolikrát opakované – Víte, my na dechovku nejsme...). Těžko jej může formovat, když rodiče nepomohou. Tolikrát vyřčená věta: „Ono už ho to (jí) nebaví!“ je v mnoha příkladech jen odložením problému, který by se měl řešit hned. To budeme v životě vždy dělat jen to, co nás momentálně baví? Mnoho žáků v průběhu studia objektivně zjistí, že to pro ně není. Mnoho z nich však odchází (a jsou mezi nimi i děti velmi talentované) jen kvůli sklonu k lenosti a nechuti přemoci svůj, často jen momentální odpor. Jeden rok se pobavili a teď už se zase budou věnovat něčemu jinému. A tak děti, ale hlavně jejich rodiče, mnohdy kvůli banálním, řešitelným situacím, prakticky znemožňují pedagogovi vykonávat  činnost, která je pro něho posláním.

Je velmi krásné, že jsou dnes rodiče ochotni do vzdělání investovat své finanční prostředky, a to mnohdy i z mála, ale mnohem důležitější je jejich vztah ke vzdělání jako takovému. Děti dnes mají mnoho možností a často musí volit mezi různorodými zájmy. Stále však platí, že pokud chci v jakémkoliv oboru něco dokázat, nebo alespoň mít dobrý pocit z dobře odvedené práce, musím se mu také patřičně věnovat. Fotbalistovi nestačí jen vyslechnout si rady trenéra, musí se sám snažit, stejně tak i hudebník, tanečník, výtvarník či herec.

Proto má studium v ZUŠ pevně daná pravidla. Je zde učebními plány přesně stanoven vzdělávací obsah a povinné předměty, o nichž se nediskutuje (hudební nauka, hra v orchestru a další), školní řád, který upravuje práva a povinnosti žáků Učební osnovy určující rozsah učiva daných ročníků atd. Bez těchto pravidel bychom skutečně byly jen zájmovými kroužky. Přestože se žák dobrovolně rozhodl ke studiu v naší škole, vyplněním přihlášky se pro něj tato pravidla stávají závaznými a vyplývají z nich povinnosti, které je třeba plnit.

Žijeme v době, kdy slova – musíš, máš povinnost, měl bys – jako by byla prašivá. Bez nich to ale nejde. Ideální slovo „chci“ (ve smyslu něco dokázat) totiž říkají děti velmi málo, mnohdy jen když zdůrazňují svou vůli. Vypěstovat v dětech pocit odpovědnosti za to, co dělají, je běh na dlouhou trať, je to však běh potřebný. Dnes se učitelé snaží být přátelští a empatičtí, ztrácí však svoji přirozenou autoritu. Děti jsou zvyklé hodně diskutovat a také kritizovat, a to i učitele. Bezpochyby proto, že se s tímto chováním setkají v rodině. Bez potřebné autority (nikoliv té pedantské) však ztratíme i schopnost vychovávat a vzdělávat.

Bohudíky za naše mnohé žáky, na nichž je vidět, v jakém hezkém rodinném prostředí vyrůstají, jak jsou rodiči podporováni a povzbuzováni. Není jich málo! A s takovými je pak radost pracovat.

Úplata za vzdělávání

Přestože jsou ZUŠ z velké části financovány obcí a státem, je povinností žáků uhradit zde příspěvek – tzv. úplatu za vzdělávání. To se v naší škole pohybuje od 400 do 2500 Kč za pololetí, podle druhu oboru, stupně vzdělávání, počtu žáků na hodině aj. Šíře slev poskytovaných naší školou je ojedinělá a přivádí k nám nebývalé množství žáků. O to více nás může mrzet přístup řady rodičů k úhradě úplaty za vzdělávání, byť je v přijatelné výši (doporučuji rozpočítat si je na hodiny). Termín splatnosti je podle vyhlášky o základním uměleckém vzdělávání stanoven na 15. den daného období. Abychom vyšli vstříc rodičům, posunuli jsme termín splatnosti úplaty na konec měsíce září, resp. na konec měsíce února. Úplata  za vzdělávání se platí v hotovosti ve stanovených úředních hodinách v ředitelně školy (ve vzdálených místech vzdělávání u jednotlivých vyučujících). Odpadají tak poplatky ze složenky či z bankovního převodu. Přesto je to pro některé rodiče problém. Jsme národ pověstný tím, že všechno děláme na poslední chvíli. Jsme národ, který nerad čte nějaké instrukce. Chybí-li sankce, jsme schopni zapomenout zcela. Provoz školy to však zatěžuje, neustálé upozorňování je vysilující a někdy až trapné. Uhradit úplatu za vzdělávání je však povinnost, nikoliv zásluha. Mnozí rodiče také poněkud zapomínají na to, že i ředitel je učitelem, má určitou vyučovací povinnost a v některých dnech dle svého rozvrhu hodin učí. Nemůže tedy sedět v ředitelně a být k dispozici vždy, když někdo přijde. Velmi nás pak mrzí poznámky: „Já na vás stále nemám štěstí.“ Zkuste jít na poštu mimo otvírací hodiny a toto jim tvrdit.

Závěrem

Práce v základní umělecké škole je prací tvůrčí, mnohdy nevděčnou, často však také velmi uspokojující. Sebemenší úspěch každého žáka je tou největší odměnou za práci, kterou naši učitelé pro školu vykonávají. Ne vždy se však vše podaří. Společnost a její hodnoty se mění a vyvíjejí. Touha něco dokázat je však ještě stále dostatečně silná. Dokud nepropadneme lhostejnosti a nezájmu, budou mít základní umělecké školy stále co nabízet. Všem, kteří s námi počítají, a všem, kteří nás podporují, patří náš veliké poděkování.

Co vzácnějšího máme – než své potomky? To, co do nich investujeme, se nám jistě v budoucnu vrátí.