Svátek

Dnes je 24.5.2018

Svátek má Jana

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Evropský den národních parků

Zítra má svátek Viola

Státní svátky a významné dny na zítřek:

  • Den Afriky
  • Mezinárodní den pohřešovaných dětí

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 3
DNES: 174
TÝDEN: 929
CELKEM: 204800

Navigace

Obsah

Jakub Jan Ryba

 

Jak krásné, jak vznešené, jak vzdělávající a proto užitečné umění je muzika.
Jakub Jan Ryba

Bohu, vlasti, lidstvu sloužit,
po obecném dobrém toužit,
s umkami se celovati,
čísti, hústi, rytmovati,
v umění pak chvalitebném,
Duchu, srdci užitečném
vzdělávat se bez ustání
jest mé denní zaměstnání.
Jakub Jan Ryba


Nástupcům na rožmitálské farní škole (předmluva ke školnímu deníku)

Zde v této knize snad seznáte snahy vašeho předchůdce a budete mu snad ze srdce děkovat, že vám uvolnil dráhu, tolika překážkami zastavenou. Aby tyto překážky odstranil, k tomu potřeboval srdce, hlavu, odvahu a píli. Od doby, kdy nastoupil svůj učitelský úřad, až do tohoto času nelenil, aby odstranil s cesty vše, co by kazilo dobrý úmysl účelné výchovy, čímž si přivodil mnoho nepřátel, jak se obyčejně stává lidem, kteří dobře smýšlejí a snaží se podporovat všeobecný prospěch; byl však dostatečně odměněn, poněvadž si byl vědom, že jeho klopotná práce neměla za cíl nic nespravedlivého, protože byla založena na lásce k lidem, - byl dostatečně odměněn tím, když viděl, že jeho snahy přinesly bohaté ovoce. Chcete-li se o tom přesvědčit, čtěte pozorně tuto knihu a zkoumejte jednání lidí, kteří jím byli vychováni. Dobře pak vše srovnávejte a usuzujte, zda jeho práce a snahy měly za cíl něco nízkého nebo zda směřovaly k všeobecnému blahu zdejších obyvatel a k podpoře prospěšných úmyslů zeměpánů. 
Váš předchůdce se nemíní chlubit nebo sám se chválit. Jeho pochvalou a odměnou je klid srdce a vědomí, že žil a jednal jako učitel. Jeho úmyslem je pouze ukázat cestu, která jím byla částečně urovnána, a povzbudit vás, abyste ji dále rovnali. Nenásledujte nájemce školy, kteří vyhledávají jen chléb, a ne školní úřad, ti nejsou hodni, aby byli počítáni mezi učitele, neboť neničí jen vlastní štěstí, ale jsou vinni neštěstím tak mnohých lidí. Otec, kterému jsou přednější jiné záležitosti, který si na své děti vzpomene jen tehdy, má-li je potrestat, jejž obtěžují jejich otázky, žvatlání, stížnosti, rozprávky, který je nejklidnější, je-li od dětí odloučen, který je stále rozzlobený, mrzutý a netrpělivý, který dává dětem špatný příklad, který trestá, když má chválit, a opačně lekněme otec, který své děti nikdy nevybízí k dobrému, nedočká se pro svou nedbalost na svých dětech žádné radosti, žádné vděčnosti, žádné lásky, neboť skutky této zanedbané mládeže nebudou se líbit ani Bohu, ani lidem. Nepodobají se všichni nájemníci školy tomuto otci bez lásky? – tím je otec ve svém domě nebo ve své rodině, tím je učitel ve své škole nebo mezi svými žáky. Běda tomu, kdo se podobá nedbalému otci! Celá města a vesnice budou na něho naříkat, neboť jeho nedbalost, nevěrnost, nelaskavost znemožnily, aby v těchto místech žili lepší lidé. Vzpomínka na něho vzbudí jen nenávist a jeho duše bude jisti trýzněna nejhroznějšími výčitkami. A jak bude moci předstoupit bez bázni před nejspravedlivějšího soudce? – Bůh bude od něho požadovat nevinné děti; jeho nedbalost však z nich udělala nešlechetníky. Stát bude chtít od něho zdatné občany; učinil však mladý strom neplodným; rodiče budou od něho žádat ochotné děti; jeho mrzutá povaha však z nich učinila tvrdohlavce; lidstvo bude žádat rozšafné lidi; udělal však z lidí bič pro ně samé. Bůh, stát, rodiče a lidstvo budou takového školního nájemce soudit - jak strašný rozsudek!
Drazí nástupci – milí spolubratři! Chraňte se podobat těmto ničitelům veřejného blaha! Budete třeba od hrubých lidí zneuznáni, ale na to nedbejte. Dost útěchy pro každého poctivého učitele, který si je v hloubi své duše vědom, že správně jedná – jen Bůh odplácí tichou ctnost, a to bylo také jedinou pohnutkou, abych zůstal klidný při všech svých pronásledováních, a právě on mi dodával den ze dne více odvahy a pravé horlivosti, abych  bojoval za dobrou věc. Jaký tuhý boj jsem musel přestát, dozvíte se v této knize,. neboť jsem všechno naprosto věrně uvedl, ne abych sobě ulehčil, ale abych svým nástupcům ukázal, co musí vytrpět pilný učitel, snažící se pevně hájit své právo, které náleží učitelskému stavu, aby přemohl s úspěchem své nepřátele, jimž se zlepšené školství nijak nelíbí. První mou starostí bylo blaho dětí a pořádek ve škole. Dále jsem se staral o to, aby příjmy zdejší školy byly řádně odváděny. Abych toho dosáhl, řídil jsem se úředními předpisy.  (…)
Zde poznáte, že váš předchůdce nepracoval pro přítomnou dobu, ale spíše pro budoucnost. Snažte se být jeho následovníky; pak bude rožmitálská škola stále hodna chvály, která jí byla udělena po zimním semestru sub No 28 přípisem normální školy v r. 1792. Bůh a lidstvo vám odplatí a stát se bude radovat, že má tak zdatné podporovatele všeobecného blaha. Vzpomínejte na svého předchůdce, který ještě ve svém hrobě nepřestane být 

váš věrný 
spolubratr
JAKUB RYBA 
v Rožmitále

Jméno jednoho z nejvýznamnějších představitelů české kantorské hudby přelomu 18. a 19. století, skladatele, vzdělaného učitele, spisovatele, básníka a regenschoriho Jakuba (Šimona) Jana Ryby (26.10.1765 – 8.4.1815) je všeobecně trvale spojováno především s duchovními kompozicemi určenými pro vánoční období, z nichž tzv. České mše vánoční „Hej, mistře“ z r. 1796 zajistila svému tvůrci věhlas nejen po celé Evropě, ale stala se trvalou součástí vánočních svátků i v zámořských zemích. Je spodivem, že právě skladba nanejvýš odrážející český lidový prvek, jak po textové, tak i po hudební stránce, stále a úspěšně konkuruje v období Vánoc skladbám skutečných velikánů světové klasické hudby. Tato skladba, jíž si autor nijak zvlášť necenil, však zastínila další velice rozsáhlou a žánrově rozmanitou Rybovu tvorbu, zůstávající stranou zájmu a dostupnou pouze úzké skupině hudebních znalců a několika nadšených příznivců. 
Páteří Rybova díla je hudba církevní, jež vznikala z praktické potřeby rožmitálského kůru a z povinností vyplývajících z funkce jeho ředitele, kterou Ryba zastával po celých 27 let svého působení v Rožmitále (1788-1815). Vedle skladeb určených právě pro místní potřebu, mezi něž patří i zmíněná České mše vánoční, vznikla také řada děl, určených jiným českým kůrům, která svým rozsahem, obsazením i náročností překročila hranice možností Rybova působiště (skladby pro plzeňský a svatohorský kůr aj.). Z velice rozsáhlého díla (cca 1100 skladeb) se dodnes zachovala pouze část, v případě hudby církevní okolo 400 skladeb, z hudby světské však pouze nepatrné torzo. A právě, díváme-li se dnes komplexně na Rybův hudební odkaz, shledáváme autora osobností všestranně nadanou, která překročila hranice tvorby z povinnosti, pro výdělek a zanechala dílo, které i dnes vzbuzuje respekt a úctu. 
Ryba se narodil v Přešticích v kantorské rodině. Již jeho otec Jakub Jan Ryba st. byl znamenitým varhaníkem a schopným skladatelem, ale jeho povahové rysy mu nedovolily více vyniknout. Svůj talent, který nesporně po otci zdědil, Ryba brzy rozvinul. Po studiích na piaristickém gymnáziu v Praze, která nedokončil, a po absolvování učitelského kursu působil krátký čas jako učitel v Nepomuku a v Mníšku, aby pak od r. 1788 trvale zakotvil v Rožmitále. Srovnáme-li jeho podmínky s podmínkami současníků působících za hranicemi, musíme vyzdvihnout jeho pracovní nasazení podpořené úžasnou pílí, kterou kompozici věnoval, i když nebyla jeho hlavní životní náplní ani rozhodujícím nástrojem příjmu, neboť tím byla práce ve škole, výchova a vzdělávání dětí a mládeže, které se svědomitě a cele i za cenu osobních obětí až do smrti věnoval. Jako otec sedmi dětí, které zůstaly naživu z třinácti narozených, musel v posledních létech života, zejména po státním bankrotu v r. 1810, čelit existenčním potížím, spojeným mj. i s vydržováním dvou synů na studiích.
Hudba, a především její tvorba se stávala Rybovi důležitou duševní vzpruhou v těžkých životních situacích, utíkal se k ní jako do jiného, krásného světa, po kterém stále marně toužil. Stále se zhoršující zdravotní stav, neutuchající spory s rodiči žáků i s vrchností, pocity marnosti, zoufalství, beznaděje, podpořené četbou Senekových spisů však nakonec zvítězily nad radostí a harmonií, které vtělil do svých skladeb, převážily i hodnoty plynoucí z jeho opravdové víry v Boha a přivedly jej až k rozhodnutí předčasně ukončit život. Rybův osud se dovršil v lesní tišině nedaleko Rožmitála, kde si 8. 4. 1815 po vzoru Senekově podřezal břitvou hrdlo.
Přesto, a možná právě proto, že byl často nucen těžce překonávat každodenní překážky, vytvořil dílo, které přetrvalo staletí, a může a jistě stále bude oslovovat tisíce posluchačů na celém světě. Neprávem opomíjený Ryba má šíří své tvorby vznikající často v těžkých životních situacích trvalé místo mezi nejpozoruhodnějšími osobnostmi české hudby.

Společnost Jakuba Jana Ryby Rožmitál pod Třemšínem